Havli in Oslo 2010 / Utah 2012 / Illinois 2013 / Toronto 2015

Havli in Oslo 2010 / Utah 2012 / Illinois 2013 / Toronto 2015
VÍTEJTE na blogu, který vznikl pro publikování článků z mého erasmáckého pobytu v Oslu, Norsku 2010. Později se stal "prostoduchým" zážitkovým blogem, kde si autor čas od času ukojil své pisatelské choutky. Následně se blog navrátil ke své původní myšlence. Uveřejňovány zde byly články z ročního studijního pobytu v Salt Lake City, Utah, USA 2012/13. A dále pracovní stáže v Champaign, Illinois, USA na přelomu 2013/2014. Po návratu ze zámoří blog dosti skomíral. Nechám se překvapit, jestli návrat za velkou louži / pracovně-studijní život s Luciou v kanadské Torontu 2015/16 vdechne život i mému blogu.

21. prosince 2010

Goodbye Oslo. Goodbye Norway. Goodbye Erasmus.

Espaňa trip - checa chica poco loco, muchos gracias

Je na čase uzavřít norskou epizodu a to posledním článkem psaným z Osla.  Článek o španělské misi u Terky se rodí.

Kudy kam aneb cesta z Faro až do Sevilly

Trochu paradoxně se největší story celého pobytu zrodila ještě na norské půdě. Osud jako by nechtěl, abych se do Španělska vůbec dostal. O rozmarech britského počasí, sněhové kalamitě, už jsem psal. Nové letenky jsem po dlouhém hledání naštěstí našel, takže jsem byl připraven vyrazit na druhý pokus. Tentokrát nebyl v hlavní roli sníh, ale ještě nevyzpytatelnější španělští kontroloři leteckého provozu. A kluci jedni ušatí si usmysleli, že si zrovna v den mého odletu (sobota 4. prosince) trochu zastávkují. Nic netušíce jsem dorazil na letiště Oslo-Gardemoen, vzhlédl k odletové tabuli a nestačil se divit. Las Palmas – nový čas odletu 16:00, Alicante 16:30, Murcia 16:30, Barcelona 16:00, a moje portugalské Faro jakbysmet 16:00. Omg, proč mají všechny dnešní lety do Španělska napsán nový čas odletu? Odpovědi se mi dostalo brzy. Volám Terce, ať moc nepočítají, že dnes přiletím, protože to vypadá dost marně. Odlet se k mému příjemnému překvapení nakonec koná jen se tříhodinovým zpožděním. Vau, začínám věřit, že se tam opravdu dostanu.

mrazivá realita při odjezdu z Osla

Let Oslo – Faro dosedá kolem 21té hodiny na portugalskou půdu s jedním notně unaveným pasažérem na palubě. Při výstupu na schodech z letadla, ale značně ožívám. Čerstvý mořský vzduch nasáklý solí mi naplňuje duši nezvyklým vnitřním uspokojením a úlevou. Jsem tu, přes sníh i stávkující dispečery, se to podařilo. Všechno další, co se tu stane, je už nad plán. :D


 
Před letištěm chvíli čekám na Terku a její kumpány, takže si notně užívám neuvěřitelných 15 stupňů v krátkém triku. Za chvíli dorazí černá Kia Ceed s Terkou a kumpány na cestu po Algarve, jižním Portugalsku – sympatická Němka Anna, s Terkou dohromady jako jedna tělo a jedna duše, španělský námořník Pedro, náš řidič. Poslední osoba na cesty, kterou mi Terka a Anna představí slovy „the bitch“, je Pedrova španělská kamarádka Arancha, vtipné toť stvoření.

Po baště na hostelu ve Faru je na čase vyrazit okusit portugalský noční život. A tady začíná můj týdenní kulturní šok. Norské Oslo, nejdražší město světa, vs. jihošpanělská Andalusie (resp. Portugalsko). Erasmácký život se už snad ani nemůže více lišit. Kluby a hospody ve Španělsku otvírají v dobu, kdy ty norské zavírají, protože později už nemohou podle zákona nalévat alkohol. A že v Norsku se na zákony hraje.  Dalším překvapení pro navyklého Čecha je pivo do dvoudecky, tuhle kardinální blbost naštěstí neznají ani v Norsku. Ale co, zase si tu člověk může dát pivo i v hospodě a není třeba stále pro něj chodit do supermarketu. Vzhledem k tomu, že sebou máme Aranchu, která sbalí každou gorilu u vchodu, tak máme vstupy zdarma. Únavu se při tanečním maratonu daří celkem vstřebat. Přesto však ve čtyři ráno usínám vyčerpáním velmi rychle. Ještě, že to tu takhle nedělají každý den.
vysoké útesy, prudký vítr, velké vlny a sůl v všude - idylka v Sagres

Algarve crew - Terka, Arancha, Pedro, Anna a Havli

na útesech Cabo de San Vincente

nerozlučné banditos

západ Slunce na Koni Světa

Ráno vyrážíme na západ směr mys Sagres, nejjihozápadnější místo Evropy alias „středověký Konec světa“.  Nejprve zastavujeme na útesech Cabo de Sao Vicente. Už jenom kvůli takovýmto místům se vyplatí sem přijet, prostě nádhera. Stojíte nad útesy, tváře vám bičuje silný, ale jakoby každodenní vítr, dole pod vámi se tříští pětimetrové vlny a na obličeji vám ulpívají krystalky soli. Následně míříme na výběžek Sagres s pevností, ještě luxusnější místo než předtím. Dlouho procházku absolvují „jižani“ v bundách, já jejich názor nesdílím, takže pohodička v triku.  Večer to zapíchneme v Lagosu a k mému potěšení se „pouze“ hrají společenské hry na hostelu. Člověk se taky musí někdy vyspat. Jsem si myslel, jak na Erasmu vstávám pozdě, ale Španělé začínající den polední siestou, mě vyvedli z omylu.
vlnky v Lagosu

Pondělí je posledním dnem portugalského výletu. Dopoledne trávíme v Lagosu procházkou podél místního krásného pobřeží. I tady je dobře vidět síla místních vln a důvod, proč je zdejší oblast rájem surfařů. Při snaze o fotku „banditos“ (vysvětlení žádejte u Terky nebo se mrkněte do alba, až bude) zjistí Anna a hlavně její boty, že vlny jsou někdy rychlejší, než by se dalo čekat.  A že to není ani zdaleka poslední “nehoda“ při fotce na „banditos“, o tom se tahle (v dobrém smyslu) prdlá dvojka ještě přesvědčí. Hledaly se, až se našly, holt docela protiklady se asi přitahují. :-) Místo prohlídky města si unavená Arancha vynutí odpočinek před jednou z místních kaváren, jak španělské. Odpoledne se kazí počasí, tak mírně měníme plány a míříme rovnou k maorskému hradu v Silves. Arancha vyráží pošpásovat s místními kuchtíky, ostatní na prohlídku hradu. Déšť pokračuje. Arancha potřebuju papat, tak zastavujeme v McDonaldu v Albufeiře. Holka stihne za krátkou chvíli pošpásovat s gumovým panákem z Mekáče a dětinsky vynadat obsluze a můžeme pokračovat. Ještě zastavujeme na procházku v hraničním městečku Villareal de San Antonio s příjemnou vánoční atmosférou a zajímavým betlémem. V autě se ještě stíhám naučit užitečnou španělskou frázi „gordo serdo“. A hurá poprvé v životě do Španělska. Portugalský výlet končí.

No comment


Konečně jsem v Huelvě, městě, jehož špatná pověst ho předchází. Podle článku v místních novinách se jedná o město s druhou nejhorší reputací ve Španělsku. Terka mi stále ještě nesdělila, které je to první. Terčin apartmán, který sdílí s třemi anglicky nemluvícími Španělkami, je na studentské poměry naprosto luxusní i přesto, že má jen tři koupelny. Navíc za docela lidovou cenu.

pohodička v Terčině sídle


Úterý je podle předpovědi deštivé, jak má, tak místo cyklovýletu na pobřeží, míříme na prohlídku „kolumbovských míst“  do Palos de la Frontera. Kolumbovské muzeum s replikami slavných lodí (Santa Maria, Pinta, Niňa) rozhodně nezklamalo. Do Huelvy se vracíme pěkně promočení. Odpoledne absolvujeme prohlídku města, jediného místního muzea a nečekaně taky jednoho feťackého parku. Večer přichází Anna, klídek s prohlídkou fotek, domácí tortillou a vtipnými videi na Youtube.
přístav v Huelvě
moje stopa v blátě

Středa pokračuje v deštivém úterním trendu, takže prohlídka druhé části města je ideální plán. K obědu „churros – místní trubky s čokoládou, luxusní záležitost. Už vyhlížíme odjezd do „hor“ a předpovědí slibované zlepšení počasí. Sbalení a natěšení na cestu dorážíme na místo setkání, abychom vyrazili na dva dny do místních „hor“ Sierra de Aracena. Pohledem norské zkušenosti se označení „hory“  pro ono místo jeví minimálně vtipné, když i kolem Osla jsou větší kopečky. Nicméně Sierra de Aracena je nádherná oblast. Na místě setkání se dozvídáme, že španělská organizace opět nezklamala. Aneb jedno auto je nepojízdné, takže půlka lidí pojede až večer vlakem. Tak zase hurá na byt a nohy nahoru.


Casa rurales - na dočasné sídlo


Kolem půl desáté vystupujeme na místě s příznačným názvem Estación. Venkovský dům, v němž máme s partou dalších huelváckých erasmáků strávit příští dva dny, naštěstí stojí přímo na peróně. A barák je to vskutku luxusní, jak říkala Terka, ideální na Velikonoční soustředění. V „casa rurales“ už čeká zbytek sestavy – Španěl Juanma, hlavní organizátor, Litevka Amante a německá grupa – Alex, Julia, Sofia a nesmí chybět Terčina druhá půlka, Anna. Jen 8 (později 9) lidí je do takového baráku skoro málo. První večer byl doslova „hot“ – a to že opravdu doslova. Zapálený krb, venkovních 18 stupňů a neochota „jižanů“ jakkoli větrat je vražedná kombinace. Některým se dokonce zdá, že 30 stupňů v místnosti je ještě chladno. Já, již navyklý na pravidelné teploty pod -15 stupňů, však jejich názor rozhodně nesdílím. Převlečení do šortek a pravidelné chlazení hlavy ledovou vodou je nutností  

zbytky kláštera v Almonaster la Real

iberská svině

idylická krajina Sierry de Aracena

západ Slunce nad Almonaster la Real


Ve čtvrtek se probouzíme do dne, kvůli němuž se vyplatí vstávat. Jasno, 22°C, začátek prosince v Andalusiích a nádherný den před námi. Večer se ze zpráv dokonce dozvídáme, že lidé na jižním pobřeží dokonce hojně vyrazili na pláže. Naším dnešním cílem je po španělsku klidný den v městečku Almonaster la Real a okolních kopcích. Škoda slov. Mrkněte na fotky, až budou, prostě idylka – nádherná vesnice s klášterem, kaštanové háje, borovicové háje, černá iberská svině a zelené kopečky, kam dohlédneme. Večer doráží Španělka Sylvia, poslední zbloudilec. Čas na odpočinek po náročném dni, večeři, netradiční whirpool a postel.


Sierra de Aracena crew na hradě Cortegana


Pátek, balení, pár tradičně španělských zmatků a hlavně velká neochota odjíždět z téhle nádherné krajiny. Na pátek je na programu hrad v nedaleké Corteganě, kam přichází chvíli před zavíračkou. Po půlhodinové prohlídce hradu jsou dvě odpoledne a je čas dopřát strhaným tělům odpočinek. V místní restauraci si dáváme polední menu s vynikajícím masíčkem z místních černých iberských sviní, atd. Za posledních pár měsíců nepamatuju, že bych se takhle přežral. Ještě tam pošleme desert a je na čase běžet (a to doslova běžet) na vlak, což je po takovém pozdním obědě nadlidský výkon. Vláček se s námi pomalu šine zpátky do Huelvy. Večerní plány na jídlo v místním tapas baru, tak trochu narušujeme pocit, že už to není v žaludku, kam složit. Na náměstí se střetáváme s českou dvojicí „alternativního ražení“ a po návštěvě tapas baru se vydáváme hledat očekávané flamenco. Na prvním místě začínají v jednu ráno a na druhém pro změnu právě končí. No tak co, aspoň mála ukázka tu byla.

Andaluská o-liga u Sevilly - hezký a ještě hezčí dres


Sobota, čas odjezdu a poslední den ve Španělsku se blíží. Program je nabitý, takže jen dát Huelvě sbohem a vyráží se. Dopoledne je ve znamení o-závodů jižně od Sevilly. Na vlakovém nádraží nás nabírá parta místních orienťáků z COHU (Club orientación de Huelva), kteří pro změnu opět nemluví anglicky ani slovo. Běžíme s Terkou stejnou kategorii, Open Rojo, což na mě klade povinnost Terku porazit. Mapově náročný (4,6km dlouhý) middle v extrémně trnitém, ale krásném polootevřeném terénu mi trvá vydatných 57 minut. Nutno dodat, že skoro 15 minut chyb udělá svoje. Ve výsledku mi „natrhne prdel“ nejenom místní trnité křoví, ale hlavně Terka a to o celých 6 minut. Jak se později ukazuje, Terčina a moje představa o významu spojení „velká mapová chyba“ se poněkud liší. :D Velká gratulace Terce nejen k vítězství , ale i k mému jistě cennému skalpu. Já se musím spokojit s druhým místem a doufat na přeskok v pořádnou „vendetu“. Díru do světa na španělské o-scéně holt udělám jindy.


zahrady Alcazaru, Seville

Plaza de Espaňa, Seville

Havli, Terka a Huelva

 
Po závodech nás jedna španělská orienťačka hodila do centra Sevilly, takže nám zbylo ještě celkem dost času na prohlídku této nádherné andaluské metropole – katedrála, rozlehlé a rozmanité zahrady Alcazaru či mozaikový ráj na náměstí Plaza de Espaňa a k tomu teplé slunečné odpoledne. Půl dne je prostě málo. Večer se moje skvělá hostitelka, Terka, odebrala posledním večerním busem zpátky do Huelvy. Oproti plánům jsem se toulal po teplých večerních ulicích ještě další dvě hodiny. A taky že jsem byl jediné pako v kraťasech a triku široko daleko. Živé noční ulice Sevilly, pouliční muzikanti, příjemná vánoční atmosféra a poslední pečené kaštany mi dali na chvíli zapomenout, že mě čeká strastiplná cesta domů, tedy do zpátky do mrazivé náruče Osla.

Já vůl jsem zapomněl, že nejsem v Norsku, ale ve Španělsku, a to jsem neměl dělat. První ranní bus na letiště odjížděl ve stejnou dobu, v níž jsem měl již odlétat do Benátek. Večer jsem na hostelu sednul k netu a naštěstí objevil cestu, jak se dostat na letiště jinak než předraženým taxíkem. Dvě hodiny spánku na hostelu, ve dvě ráno pak cesta nočním busem na předměstí, půl hodinky chůze na letiště, tam přes hodinu čekání než ho ve 4 ráno otevřou a pak dvě hoďky polospánku v letištní hale a hurá –už se letí. A k mému překvapení ani žádná velká únava. Vznášíme se ještě za tmy, abych se v osm ráno probudil s nádherným výhledem na zasněžený alpský oblouk v celé své kráse.


zasnežené prosincové Alpy

jedna z Benátek
 
Je neděle devět ráno a letadlo Ryanairu dosedá na letišti Venice-Treviso. Původní plány na návštěvu a oběd v Trevisu se mění, když zjistím, že za 9 eur můžu strávit celý polední čas v Benátkách. Není co řešit, hop na bus a jede se. První kroky v Benátkách vedou do supermarketu, jelikož jsem toho za poslední den příliš nesnědl. Ještě teplý kilový chleba mizí během několika hodin v mém žaludku. Benátky mám z předloňska už zmáklé, takže klidná procházka po známých místech a pomalé focení je ideální. Ve dvě hodiny šup zpátky na bus, na letiště a s Ryanairem opět do vzduchu. V šest hodin odpoledne dosedáme na letišti Oslo-Rygge. Zase doma. Kdepak, ještě bych zůstal.

Několik vtipných fotek na závěr --- prořezávání palem po Huelvsku --- uchýlný španělský důchoce v muzeu --- Terka o hlavu lehčí - poslední fotka Anny --- testování kvality španělského asfaltu


Suma sumárum úžasný týden, který mi neuvěřitelně vyčistil hlavu. Norsko vs. Španělsko – co milujete na jednom, to nenávidíte na druhém a naopak. Prostě ideální doplněk. Už chápu Nory, proč houfně jezdí na zimu do svých „letních“ domů do Španělska. Obrovské díky patří mé hostitelce Terce, která nezklamala a přesvědčila, že i přes drhnoucí španělskou organizaci ji patří titul „kulturní referentka“ zcela po právu. Gracias.

Fotky naleznete na Rajčeti ZDE.

15. prosince 2010

Půlnoční jízda Nordmarkou

Nádhera, nádhera, nádhera, co více říci k nočnímu běžkování v Nordmarce. V 21h večer skočíte na T-bane (místní metro) a skoro od moře vyjedete za půl hodinky až do 470 m. n. m, poslední stanice linky 1, Frogneseterenu. Odsud si stačí už jen vybrat po které osvětlené "highwayi" se vydáte. Liduprádzná linka č. 1 se vláčí rozvážně do kopce zasněženou krajina, aby vás pak vyhodila na konečné uprostřed lesa.

Linka č. 1 překoná více než 450 výškových metrů než zastaví na Frogneseterenu

V kolem desáté hodiny stále potkáváte tuny lyžařů, a to i přesto, že je teprve začátek sezóny a mnozí ještě "nevyjeli". Vystoupal jsem si na Tryvann, kde stojí velmi pěkný lyžařský areál (taky dostupný metrem) a vzápětí se otočil směrem na Ullevalseter a Sognsvann. Jízda pod nočními světly je úžasná (18 kiláčků na rozkoukání po návratu ze Španělska akorát), ale co teprve jízda pouze za svitu luny. Asi čtyři kilometry před Sognsvannem jsem zjistil, že i Norové šetří elektrickou energií (jak poznamenal Mára). Přeloženo do češtiny to známená, že ve 23.00 se zhasínají osvětlené bežkařské trasy. A tak se z posledních kilometrů stal takový malý romantický adventure. Vau, kvůli takovým zážitkům se sem vyplatí přijet.

ilustrační foto, co na vás čeká v nočních lesích Nordmarky

Jen Škoda že už jedu za týden domů. Snad aspoň ta "Holmenkollenská padesátka" ještě vyjde.

3. prosince 2010

Na zimu do Španělska jako správný Nor


Britové mě nezastaví. Jako správný Nor mířím na zimu (teda spíš na prosincový týden) do Španělska. Letní domek tam sice nemám, ale azyl u Terky v Huelvě bude určitě ještě lepší. Aspoň můžun očekovat, jestli je to vážně druhá největší díra světa ve Španělsku. By mě vlastně zajímalo, co je ta největší "prdel světa"?

2. prosince 2010

I love Britain.



zavřené letiště London - Gatwick



Že prej na jihu sněží. Oslo nevidělo sněhovou vločku už pár, na obloze ani mráček, jen mrzne až praští. V Británii jim napadne za den 30 centimetrový poprašek a hned se z toho mohou zbláznit, zavírají letiště. Z londýnských letišť je uzavřeno (od středy alespoň do pátku ráno). pouze letiště London-Gatwick. A že já si vybral zrovna tohle letiště na přestup. Údajně nejčasnější první sníh v Británii za posledních dvacet let, a že ten první sníh stojí letos teda za to.

Španělská mise se nekoná. Teda pokud mi Ryanair neumožní přebookovat letenky a především pokud se počasí v Británii nezačne chovat tak, jak se sluší a patří na prosinec - tedy chčije a chčije. :(

Videoukázka, jak to vypadá na Gatwicku je TADY.

Reportáž o britském překvapení z prvního sněhu je TADY.

26. listopadu 2010

Muzejní listopad

Co dělat v listopadu v Oslu? Když Vás přestane bavit každodenní opíjení do němoty, tak tu jsou vždycky muzea. Hrdinně stojící a čekající na Vás nezajímjíc se o rozmary počasí.

V dobách dávno minulých, kdy tu ještě bývalo nad nulou, jsem si řekl, že návštěvy muzeí, galerií a jiných kulturních objektů, odložím na listopad. A dobře tomu tak. Listopad v Oslu - na pořádné venkovní akce je už moc chladno, na pořádné lyžování zas ještě moc teplo (což letos není pravda), zkouškové je v plném proudu Prostě ideální čas na muzejní kratochvíle.

Tři muzea a jedna galerie, to jest skóre za poslední dva týdny. Munch muzeum (galerie obrazů světoznámého norského existencialisty Edvarda Mucha), Kon-Tiki muzeum (o plavbách vorů Thora Heyerdala), Zoologicko-historické muzeum (vycpaný zviřátka) a Galerie moderního umění. Pěkné, pěkné, pěkné ...

lehce netradiční Munchova madonna

I na eskalátoru v metru může být veselo.

Neony Karl Johans gate

Heyerdalův vor Kon-Tiki, s nímž přeplavil z Jižní Ameriky na Tahiti

Poznávačka - kdo dá aspoň pět druhů jako já?

Co se stane, když se vám vymkne chov domácích mazlíčků?

Ze začátku vypadají mírumilovně, jako tahle z našeho bytu

Ale co když se to časem zvrhne?

Tak nasadíme jiné domácí mazlíčky. Ale co když?

8. listopadu 2010

Česko - Norsko 1:0


Větší kontrast si lze jen stěží představit.
Zcela náhodná fotka, která ani nepotřebuje komentář.
Pro někoho tato fotografie budiž jediným ukazatelem kvality života v obou zemích.

Norské "social security beer" Grans Bare za 9,50 NOK,
cca 30CZK - nejlěvnější široko daleko (nalevo)
a česká Plznička za cca odhadem 15CZK u nás (tady za 25NOK = 80CZK)

PS: Nevěřili byste, jak rychle umí norský policajt vylít rum do kanálu. :D

7. listopadu 2010

Noční můra erasmáka - byt, kde chcípnul pes



Než člověk vyrazí na Erasmus, tak trochu předem doufá, že ho dají na slušný byt s aspoň trochu použitelnými lidmi. To se v mém případě bohužel nestalo.

Studentský byt H201-210 na adrese Rolf E. Stenersens 28, Sogn, Oslo je bytem, kde chcípnul pes. A hnije tam dodnes, protože ho nikdo neuklidil. 

chodba, jak vypadá 23h denně

kuchyň, jak vypadá 23h denně

jídelní stůl, jak vypadá 23h denně

krápníkový strop lednice

služba na úklid, ehm, úklid

můj útulek ve stavu obležení sušícím se prádlem


To že jsem jediný erasmák na bytě by ani tak nevadilo. Horší je sbírka, kterou jsem nafasoval. Začněme pěkně popořádku. Pokud je pětice Norů, která se mnou bydlí, reprezentativním vzorkem norské populace, tak jde Norsko do háje. Naštěstí pro Norsko vím, že není. Když takovému Norovi zastoupíte cestu chodbou se slovy „Hi“, tak jeho jedinou starostí je, aby se vám co nejsnadněji vyhnul. Můj norský soused přes zeď (nesoucí pracovní označení „Berndt“) je vrcholem. Kýchá, hýká , směje se a to vše vysokých tónech zní naprosto stejně. Když přihodím zpívání a sledování Simpsonových do čtyř do rána (celý seriál obrátí tak za tři dny), tak mě přepadají násilné myšlenky. Pak ho na chodbě pozdravíte a on se zastaví, půl minuty na vás civí a pak vyrazí dál. Přihoďme 45letého pracujícího Pákistánce, který tu bydlí načerno, plachou Lotyšku, která mám po pokoji natahané spotřebiče a vaří výhradně tam a je hotovo. Jednou mi „Berndt“ povídal, že to tu loni bylo ještě horší. To už si radši ani nepředstavuji, jak to tu vypadalo.
Naštěstí jsou tu aspoň dva použitelní, sympatičtí lidé – Nor Axel a Ind Suneel, kteří dělají život na bytě snesitelnějším. :)

největší společenská akce ever - tři lidi, nalevo Ind Suneel, uprostřed Berndt, nalevo pakistánec Munil
Axel a norské pivo "PPrdel" (naštěstí má o jedno "A" navíc)
Suneel a první životní zkušenost s luxem
 
Špatné osvětlení společných prostor už jen dokresluje atmosféru „mrtvého“ bytu. Největší společenskou událostí na našem bytě je, když se sejdou tři lidi v kuchyni a nedej bože spolu ještě mluví.

Přeju všem erasmákům v této věci více štěstí než potkalo mě.

Fotky najdete ZDE.