Dobrodružství na Kavkaze: Gruzie a Arménie

Trans-sibiřská magistrála. Tak zněl původní plán pro naší letní cestu s Martinem. Nakonec jsme ji museli odložit možná na příští rok a nasadit záložní plán. Tak vznikla naše cesta na Kavkaz, tedy do Arménie a do Gruzie, o níž zde budu vyprávět. Na naši dvoutýdenní výpravu jsme vyrazili v období 6. až 20. září.

Fotky najdete ZDE.

Den 0: Předehra v Opavě

Už den předem vyrážím z Brna za Martinem do jeho rodné Opavy, kde přespíme. Dopoledne mi Martin ukáže na kole Opavu, která mě velmi příjemně překvapí svojí architekturou a dobře řešeným urbánním prostorem. Pozdě odpoledne zapakujeme jednu společnou krosnu a vydáváme se na cestu vlakem z polské Ratiboře do Katovic a pak busem na letiště. Půl hodiny po půlnoci nás čeká 3-hodinový let do gruzínského města Kutaisi.

Den 1: Strastiplná cesta do Jerevanu aneb před hranice třikrát tam a zpět

Na letiště v Kutaisi dosedáme přes šestou ranní. Časový posun oproti ČR činí dvě hodiny. Hned musíme řešit malou nepříjemnost, protože Martinovi roztrhli při přepravě batoh. Na letišti si domlouváme cestu maršrutkou (místní dodávky pro 8 - 16 lidí, které vás dovezou, kam je třeba. Cena je někdy pevná, někdy se smlouvá) do hlavního města Tbilisi. Cesta trvá tři a půl hodiny a řidič jede doslova jako prase. Martin navyklý z Indie v klidu sedí, já občas napjatě pozoruji protijedoucí auta a mladé gruzínce vedle nás se leskne v očích smrt. Zde se předjíždí tak, že prostě najedete do protisměru a protijedoucí auto vytroubíte za krajnici. Řidiči jsou na to dost zvyklí. Takové předjetí pak následuje cca každých 15 vteřin. Zpětně musím říci, že tento řidič byl nejhorší, s kterým jsme jeli. V Tbilisi se dlouho nezdržíme. Máme ho v plánu na příští víkend. Rovnou pokračujeme dále směrem na Jerevan. Nastupujeme do maršrutky, která má odjet v 15h a do Jerevanu dorazit po osmé večer. Cesta jde pomalu, řidič zastavuje známým, nakládá melouny, ale hlavní fópá nás teprve čeká na hranicích. Dodnes nevíme, co se přesně stalo, ale náš řidič evidentně ukázal celníkům špatný techničák (ten správný měl u sebe taky). My čekáme na arménské straně hranice a náš řidič je s mašinou na straně gruzínské. Po čase se vracíme zpátky a čekání pokračuje. Ve výsledku jsou z toho tři hodiny zbytečného čekání na hranicích a sedm razítek v pase za jediný den - trochu tragikomedie. Celníci na nás koukali trochu divně po třetím přechodu hranic za jedno odpoledne. Noční cesta hornatou severní Arménií ubíhá pomalu a my se až po cestě zpět dozvídáme, o jaké krásné scenérie jsme přišli. Do Jerevanu dorážíme se čtyřhodinovým zpožděním po půlnoci a bereme těžce předražený taxík na Náměstí Republiky. Naše couchsurfery už se nám nedaří zastihnout, a tak totálně vyčerpaní bereme za vděk nejbližším hostelem. Dneska jsme zaplatili nováčkovskou daň, ale taky se trochu zocelili na další cestu.

Den 2: Zákoutí Jerevanu s Benem a Victorií

Ráno v hostelu potkáváme ultra energického starého Íránce, který Martina později vyleká ve městě. Je to takový vtipný nadšenec. Vyrážíme nalézt naše jerevanské hostitele Bena a Victorii. Cestou si všímáme, že Jerevan je jedno velké staveniště. Město je výsledkem plánování z 20. let 20. století. Nyní se v centru boří celé bloky staré zástavby a ta je nahrazována nepěknými vysokými činžáky z vulkanického kamene. Ben s Victorií bydlí v samém centru ještě ve staré zástavbě. On je Brit žijící v Kanadě, ona je syrská Arménka z Allepa. Před půl rokem se vdali v libanonském Bejrútu a teď hledají společnou cestu do Rakouska, kde jeho rodiče vlastní chatu. Oba jsou to světoběžníci, velmi zkušení couchsurfeři, co hostí cestovatele každou chvíli, znalci Blízkého východu a velmi pohodoví lidé. Zpětně mám pocit, že jsme ani lepší hostitele nemohli najít. Do Jerevanu se oba vrátili před několika týdny a v jejich dočasné bytě 1+1 nám našli místo v obýváku na gauči a na zemi. Hned odpoledne s oběma vyrážíme na místní bleší trh Vernisage, kde je možné koupit vše, co hledáte - různé chemikálie v barevných petlahvích, nádobí, sochu Putina či pozůstatky po sovětské armádě - třeba plynové masky, stan, spacák či vojenskou čepici. Victoria si nakonec za 6 eur pořídí mixér, jenž ale raději před nákupem jdeme otestovat do blízké stravovny, která slouží trhovcům. Toho využijeme a v přepočtu asi za 15 korun si dáme vydatný opět. Maso, maso, trocha zeleniny, ovčí sýr a místní chléb, lavash. Poté nás Ben bere na procházku k malé přehradě na řece Hrazdan. Vede tudy malá dětská železnice a místní se sem chodí koupat. Při přelézání plotů dochází i na trochu industriálního parkuru. Později odpoledne vyrážíme na vlastní pěst omrknout hlavní atrakce Jerevanu - Operu a Kaskády. Kaskády jsou obrovské stupňovité schodiště nad centrem s množství rozličných soch. Jde o místo dvousečné. Mnoho zajímavých soch se zde snoubí se spoustou kýče. Na každém stupni schodiště pak stojí maník, jehož jedinou prací je říkat lidem, aby si nesedali na sochy a v podstatě na nic. Ušlapaní míříme nazpět. Večer trávíme v čajovně EON, kde se platí za strávený čas. Seznamuje se s množství zajímavých lidí z komunity syrských Arménů, jenž jsou přáteli našich hostitelů. Část z nich pojí společný cíl - více či méně úspěšná snaha dostat se do Evropy. Ilegální měsíční přechod Turecka, zrada alžírských spoluuprchlíků a deportace z Řecka a Ukrajiny - takový je třeba dosavadní příběh Jacka, Jeho odhodlání pokračovat je ale silné. Poté ještě míříme zpět na Kaskády pro noční výhledy na Jerevan. Dozvídáme se, že toto místo  je pozdě v noci oblíbené u arménských mileneckých párů. Jerevan opravdu začíná žít až později večer. V 11h večer se třeba běžně staví domy.

Kaskády v Jerevanu

noční Jerevan

Den 3: Porpvé stopem k jezeru Sevan

V pondělí je na čase vyrazit na první výlet a taky trochu mimo město. Volíme vysoko položené jezero-moře Sevan. Při rozloze přes 1 200 km2 leží v nadmořské výšce 1 900 m. Na radu Bena se rozhodneme zkusit autostop. Autobusem z centra jedeme za ceduli Jerevan a tam začínáme stopovat. Z kraje jsme mírně skeptičtí, ale Ben byl dosti přesvědčivý. Nakonec oni dva dojeli do Jerevanu stopen v pohodě až z Istanbulu. Po 10 minutách a několika stech taxíků nám zastavuje první auto. Jede sice je do Tsachkadzoru, ale to nám stačí. Uděláme si alespoň zastávku v tomto zimním středisku za Jerevanem. Navštěvuje zde náš první arménský klášter/kostel Kecharis, Zvykem je vevnitř zapalovat dlouhé tenké svíčky. Stop je pro nezkušené stopaře sice pomalý, ale funguje poměrně snadno. Další auto zastavuje, aniž bychom vůbec začali stopovat. Starší pán nás vykládá ve městě Sevan. Po čase nám dochází, že klášter Sevanavank i jezero Sevan jsou ještě pár kilometrů za městem. Bereme levný taxík. Při stopu je opravdu důležité hlídat si sjezdy a výjezdy na hlavní komunikace a nenechat se vyložit v centru města, pokud město není vaším cílem. Jezero se táhne daleko a jeho voda je velmi čistá. Pro Armény jde o letní rekreační destinaci. Pláže jsou písečné. Nejprve míříme na kopec ke klášteru Sevanavank, ale pak už pádíme dolů k vodě. Je vedro a zchlazení je potřeba. Voda je spíše studená, ale chvíli se v ní plavat dá. Místní borci/paka na vodních skútrech nás zkoušejí dlouhou dobu neúspěšně nahodit vodou. Poté, co se to jednomu povede, slyším od Martina: “Аre you fucking crazy!” Je potřeba ho malinko uklidnit a vyrazit na cestu zpět. Krásné jezero a zážitky z prvního pořádného stopování stály za to.

klášter Sevanavank u jezera Sevan

svíčky v kostele Kecharis

Den 4: Pouť po svazích Aragatsu

Počasí na příští dny vypadá velmi slibně, a tak na úterý a středu plánujeme výstup na Aragats, nejvyšší horu Arménie a ohromný pozvolný stratovulkán na severozápad od Jerevanu. V plánu máme výstup nejprve na jižní vrchol Aragatsu (3 879 m n. m.) a hlavním cílem je pak zdolání Martinovy první čtyřtisícovky. Severní vrchol ční do výšky 4 090 m. Stop se včera osvědčil, takže jím bereme za vděk i dnes. Cílem je dostat se dnes k jezeru Kari do 3 200 m a tam přespat. Vyrážíme po obědě. Dva stopy nás dostanou do vesnice Agarak, kde cesta začíná stoupat po svazích Aragatsu. Cestou se dokonce podílíme drobnými na zaplacení pokuty. Od našeho cíle nás stále dělí přes 2 výškové kilometry. V Agaraku vyrabujeme místní stánek s ovocem. Hroznové víno, broskve a další ovoce i zelenina jsou tu vesměs levné a chutově naprosto nesrovnatelné s tím, co lze koupit u nás doma. Malá dodávka na sběr odpadu s potřebou dolívat chladič každých 5 minut nás šouravým tempem vyveze do vesnice Byurakan. Zde se nachází velká observatoř, o níž ještě od mnoha řidičů později uslyšíme. Prostě všechny cesty vedou do Byurakanu. Zde máme velké štěstí a místní sympatický děda s hůlkou a dvěma Francouzi na palubě nás bere výše k pevnosti Amberd. Ta se týčí osamělá ještě s jedním kostelem na suchých svazích Aragatsu již ve výšce 2 200 m. Dělí se s námi o svačinu a kolem 16h nás vysazují na odbočce vyhlídkové cesty k jezeru Kari. Tušíme, že v tuto hodinu bude již stop složitý. Lidé jezdí nahoru hlavně ráno, silnice je špatná a provoz řídký. Pochod nahoru je cca 11km, 1 000 m převýšení a 3h chůze s plnou polní, ale tak nějak jsme s tím stejně počítali. Je teplo, cesta má dobré výhledy a tlupa místních arménských pasteveckých psů se nás rozhodne nesežrat. Kolem půl sedmé slunko zapadá, je na čase vybalit zimní výbavu a odložit sandále a kraťasy. Nakonec si za šera stopneme taxík a posledních 45 minut se svezeme. U jezera stojí několik domů včetně meteorologické stanice. Rychle stavíme stan kus za civilizací, jdeme dolů na kebab a kolem deváté usínáme. Zítra nás čeká celkem brzké stávání.

pevnost Amberd

vodkové menu na jezeře Kari

Den 5: Výstup na Aragats, střechu Arménie

Ráno zvoní budíček v 5:20 a my kolem šesté již vyrážíme na lehko vstříc nižšímu jižnímu vrcholu. Aragats má celkem čtyři vrcholy, jež jsou rozprostřeny kolem velkého kráteru. Pо ránu je ještě slušná kosa. Výstup nám zabere 2 hodiny a cestou vidíme zdálky první sníh, který se později ukáže nebýt tak úplně sněhem, ale bílou tkaninou, která zakrývá skutečný sníh. Odhadujeme, že jde o nějaký vědecký experiment. Z jižního vrcholu se nám otevírá výhled na obrovských kráter obklopený třemi zbylými vrcholy. Po krátké přestávce sestupujeme do sedla pod západním Aragatsem, kde váháme kudy dál. Kráter je plný suti, místy prudký a členitý. Možnosti se zdají býti dvě. Naše připravenost je malá. Traverz do severozápadního sedla a výstup po hřebeni ze západu s nejistou závěrečnou partií nebo příčný přechod celého kráteru do severovýchodního sedla a výstup po východním hřebenu se slibnější vrcholovou partií. Druhá možnost je delší a více klesá. Volíme tedy první variantu, což se později ukáže jako chyba. Celá túra na Aragats je v podstatě 9 hodinový pochod sutí, jehož náročnost se v kráteru ještě zvyšuje. Ze severozápadního sedla vidíme, že výstup po hřebeni je prudký a nejistý. Volíme tedy sestup a traverz do sedla na opačné straně severního vrcholu. Z něho cesta, která neexistuje, stoupá prudce přímo nahoru sutí a ve výškách kolem 4 000 m n. m. je to už pořádný zahul. Jdeme pomalu a těžce oddychujeme. Pro Martina je to zdaleka nejvýš, kde kdy byl. Po další hodině vystupuje až na falešný severní vrchol. Nahoře začíná trochu mlíko. Hlavní vrchol je nedaleko,ale zdá se, že bude vyžadovat trochu lezení a pomoci rukou. Nic hrozného, ale velmi volné skály a poměrně vzdušná cesta nutí k opatrnosti. Pod křížem na hlavním vrcholu sedím za nějakých 20 minut. Martin odpočívá na vzdušné římse opodál. Poslední krok už se mu nechtěl udělat, ale to je vlastně jedno. Posun nejvyššího navštíveného místa o více než 2 tisíce metrů se vždycky počítá jako úspěch. Rychlá vrcholovka a pádíme dolů. Při sestupu ze severního vrcholu potkáváme Brita s místním průvodcem. Tristan má české a slovenské kořeny, mluví trochu česky a vystudoval mimo jiné taky geografii. Tahle dvojka jsou jediní živáčci, které za celý den na treku potkáváme. Již v sedle tušíme, že jsme podcenili množství pitné vody. Sírou vonící potůčky v kráteru naši důvěru nevzbuzují a únava v našich nohách je již slušná. Bude to ještě krušný sestup. Navíc nás čeká prudký výstup sutí do protějšího sedla, který se ukazuje být slušným očistcem. Na mě přichází “jen” těžká únava. Martin je evidentně celkem dehydratován. Bez vody nám k jezeru zbývají ještě skoro dvě hodiny. Cesta po kamenitých loukách plyne pomalu, ale kolem 16h nakonec dorážíme k jezeru. Po chvíli zjišťuji, že mi na batohu chybí červená softshellka. Padá na mě slušná depka. Představa pochopu zpátky do místa, kde jsem ji naposledy viděl, mě vůbec netěší. Pomalu piji, doplňuji zásoby vody a po krátkém odpočinku vyrážím zpět po svých stopách. Je půl páté. Slibuji Martinovi, že se do sedmi vrátím, i kdybych nic nenašel. Pomalu bloumám zpátky nahoru k sedlu a často se rozhlížím. Moje špatná nálada naštěstí končí ve chvíli, kdy potkávám sestupujícího Tristana s mojí bundou. Nálada stoupá. Pro jednou jsem měl štěstí. Dáváme se do řeči a na pochod dolů. Tristan a jeho průvodce míří večer autem do Jerevanu, což se nám hodí. Slíbili nám odvoz. Stopování by už teď bylo těžší. Ještě strávíme asi hodinu a půl tím, že pomáháme místnímu meteorologovi navozit asi 150 litrů vody od nedalekého potoka k jeho stanici. Jeho žena mezitím po arménsku vyhazuje fúru odpadků za barák. Tak se chová přírodovědec v jedné z nejvzácnějších přírodních krajin Arménie. Vyhodit bordel, kam se zachce, je ale běžným zvykem v celém regionu, Občas je to smutný pohled. No co, hurrá domů do Jerevanu. Dneska jsme vylezli čtyřtisícovku vzdor naší blbosti, takže si odpočinek zasloužíme.

dobytí jižního Aragatsu (3879)

severní Aragats a kráter pod ní

Martin na římse těsně pod vrcholem severního Aragatsu

Den 6: Na čumendo pod Araratem

Těžce unaveni po náročném výstupu nespěcháme se vstáváním a na čtvrtek plánujeme lehký program. Ráno bereme opět útokem naši oblíbenou a velmi levnou pekárnu na Amyrian Avenue. Pro dnešek chceme jet stopem pod Ararat, bájnou horu, kde zaparkoval Noe, a posvátnou horu Arménů, která ale bohužel leží hned za hranicemi v Turecku. To je trnem v oku mnoha Arménů, jež nemají k Turecku od genocidy ve 20. letech zrovna nejvřelejší vztahy. Vůbec vztahy Arménie s okolími zeměmi jsou složité. S Ázerbájdžánem je Arménie od konce války v roce 1994 technicky ve válečném stavu a ani přechody do Turecka nejsou otevřeny. Jedná se o dva ze čtyř sousedních států s nejdelší hranicí. Pak je tu Náhorní Karabach a Nachičevan. Tenhle region má prostě svoji historii. A zrovna Náhorní Karabach nám byl pro cestu nejednou doporučen. Ale teď zpět k Araratu. Martina tahle hora fascinuje od počátku, co ji poprvé uviděl. Láska na první pohled. No a mně se taky sakra líbí. Pěti tisícový stratovulkán si jen tak prudce stoupá z pláně přes 4 tisíce metrů nad okolní krajinu. Je to krása. Aragats je oproti němu rozplácnutá pozvolná hrouda. Ararat je nějakých 60 km na jih od Jerevanu a z města bývá často vidět jako majestátní strážce. Dostupujeme pod Ararat, navštívíme klášter Khor Virap u turecké hranice a po vyrabování místního ovocnářství opět míříme zpět do Jerevanu. Po návratu na byt, nás Ben s Victorií posílají na chvíli pryč. Řeší něco naléhavého. Tři hoďky tak trávíme hraním deskovek v kavárně EON. Večer  následuje příprava řízků jako malé díky našim báječným průvodcům Jerevanem a Victorii za její dobroty. Konečně jsem se naučil, jak naklepat řízky pěstí. :D Večer plyne s lahváčem arménského piva v dlouhých rozhovorech.

hora Ararat

kláštěr Khor Virap

naši hostitelé Victoria a Ben

Den 7: Celodenní autostop do Tbilisi

Ráno pakujeme batohy na těžko, popřejeme Benovi a Victorii úspěšný boj s ambasádami a brzkou cestu do Rakouska opouštíme Jerevan. Po dobrých zkušenostech se stopem se rozhodujeme, že se pokusíme dojet do 300km vzdáleného Tbilisi během pátku stopem. Volíme trasu přes Sevan, Dilijan, Vanadzor, Alaverdi a Bagratashen. Zde bych se chtěl krátce zastavit u typických znaků arménských aut a řidičů (ale vlastně i těch gruzínských). Mají tři základní poznávací znaky: na zrcátku pověšený křížek, balíček cigaret po ruce a zásadně vždy prasklé přední sklo. Hulí tu snad každý chlap. Předešlu, že jsem stopem na 7 etap dojeli až do Tbilisi. Jen jednou jsme v Dilijanu utratili 1 euro (500 arménských dramů) za cestu taxíkem. Po průjezdu hor před Dilijanem se mávnutím proutku mění typicky žlutá a suchá arménská krajina bez stromů v zelený ráj plný lesů, kterí je typický jen pro severovýchodní Arménii. Je to slušná změna. Krajiny se tady mění velmi rychle. Cesta pokračuje, v Dilijanu nám  zastavuje arménský důstojník, jenž nám vypraví o Janu Žižkovi, kruté historii arménského národa a budoucí pomstě Turkům, která bude jednoho dne sladká, Dále nás sveze nadšený vypravěč, který se proklíná a lomí rukama jak to, že jsme ještě nebyli v klášterech a kostelech v okolí. Div, že při tom všem entuziasmu ještě stíhá řídit. Zde nutno poznamenat, že Aménie a Gruzie byly dvě první oblasti světa, které již ve 3. století přijali křesťanství za své oficiální náboženství. Místní církevní památky jsou opravdu staré. Kam se na ně hrabou naše románské rotundy z 10. století, Na hraničním přechodu Bagratashen je tentokrát vše v pořádku a mi do Gruzie vstupujeme s “pouhými” dvěma novými razítkami v pasu. Za hranicí po delší čekání zastavujeme svůj první bavorák. V něm sedí mladý sympatický pár z Tbilisi. Po 15 minutách si uvědomujeme, že lámaná ruština není třeba, jelikož všichni mluvíme plynně anglicky. Toto zjištění nám zanechá úsměv na tváři. Dostáváme slušnou lekci o moderní Gruzii a jejích aktuálních poměrech. Dvojice také bydlí na předměstí Saburtalo, kam míříme i my nalézt naši hostitelku v Tbilisi, Alyonu. Bydlí v posledním patře jednoho z místních paneláků ve velmi zajímavě navrženém a prostorném bytě po sochaři. V bytě je pět balkonů, klavír, ohromný kovový krb a zrcadla na stropě koupelny. Zajímavé sídlo. Bydlí zde celkem pět lidí - dvě Ukrajinky, Syřan, Kolumbijka, Američanka a její kocour Oleg, který je případ sám pro sebe. Usazujeme se na tenkých matracích v rohu jídelny. Nad čajem se dáváme do hovoru s Alyonou. Pochází z ukrajinského Kyjeva a do Tbilisi se přestěhovala před 4 měsíci za prací. Je architektka. Alyona je celkem tichá, ale když dostane čas, tak se ukáže jako velmi vnímavý a nesmírně zajímavý člověk. Dnešní stopování jsme zvládli a stálo to za to, ale únava je únava.

stopujeme skrz Debed kaňon

město Alaverdi v Debed kaňonu

Den 8: Za mnichy do polopouště

Ráno netlačíme na pilu. Stejně potřebujeme dopoledne v centru Tbilisi zaplatit letenky na pondělí. Doufáme, že tentokrát kancelář prodejce najdeme a neskončíme neúspěšně jako před týdnem. Teď už lépe víme, jak ve zdejším prostředí chodit. Angličtina je tady v Tbilisi užitečná. Mluví jí hlavně mladší lidé a občas i personál v bankách či na nádražích. Na venkově a v menších městech se situace rapidně mění a ruština, která má v Tbilisi podobnou váhu jako angličtina, je tady výhradním prostředkem naší komunikace. Martin moc rusky nemluví a já mám roční základy, takže domluva taxíků, maršrutek a nákupů bývá častěji na mě. Mým hlavním úkolem je ale při stopování bavit místní řidiče a odpovídat na jejich nesčetné dotazy, Být slovanem evidentně občas pomáhá. Místní nás berou jako spřátelený národ. Spojení “my čéchy” často vyloudí zájem na jejich tváři. Základy ruštiny, kterou plynně mixujeme s češtinou, když nevíme, se tady sakra hodí. Angličtina je bonus navíc. Pojďme dál. Oddychneme si, když úspěšně platíme letenky a máme jistotu pro naši pondělní cestu. Je na čase vyrazit podle tipu Alyony k odlehlému klášteru mnichů, David Gareji. Leží v polopoušti u ázerbájdžánských hranic. Dle doporučení jedeme maršrutkou do Rustavi a pak do Gardabani. Po vydatném nákupu (včetně prvního khačapuri, které startuje týden plný tohoto gruzínského pokrmu) jdeme za město zkusit stop. Po neúspěšné půl hodině se rozhoduje vzít na místní poměry celkem drahý taxík. Gruzie je o něco dražší než Arménie. Za 40 gruzínských lari (480 korun pro dva lidi) nás řidič odveze 30 km tam, dvě hodiny počká a 30km zpátky. Po chvíli cesty si uvědomujeme, že stopnout někoho na téhle rallye cestě pouští by bylo velké umění. Náš řidič se ale po prašné, kamenité cestě pohybuje rychle a s mazáckou jistotou. Kameny buší o spodek vozu, ale ohroženě se necítíme. Užíváme si cestu podél ázerbájdžánsské hranice. Konečně přijíždíme ke klášteru. David Gareji je krásné, klidně místo. Krajina mi trochu připomíná Utah. Klášter je napůl vytesán do skály a napůl postaven. Naprosto ideální místo na četbu a rozjímání pod stromem. Po prohlídce se vydáme na asi hodinovou procházku po stezce, jenž spojuje další významná místa v okolí. Je vedro, ale výhledy stojí za to. Nevidíme nic než velmi suchou a vyprahlou krajinu. Je čas na návrat do Tbilisi. Večer trávíme hovorem s Alyonou a Nely o všem možném nad gruzínským červeným vínem a českou slivovicí. Víno je dobré. I místní piva jsou nakonec velmi slušná.

skalní kláštěr Davide Gareji

skalní kláštěr Davide Gareji

Den 9: Alyona průvodkyní po vnitroblocích starého Tbilisi

Alyona v neděli nepracuje a my jsme ještě pořádně neviděli Tbilisi, takže je čas to dnes napravit. Tbilisi je oproti Jerevanu krásné historické město. Rozkládá se kolem řeky Mtkvari. Alyona nám slíbila prohlídku po starém Tbilisi a jeho tradičních dvorech a zákoutích mimo hlavní turistické stezky. Míříme do centra metrem. Dva bloky vedle hlavní třídy Rustaveli začíná trochu jiný svět vmáčknutý do svahu kopce. Alyona nás vede a neomylně vybírá zajímavá zákoutí, soukromé dvory a vnitrobloky. Má pro ně evidentní zápal. Často vytahuje blok a dělá náčrtky. Architektura je její opravdovou vášní. Vstupujeme do mnoha z nich i do některých domů. Obdivujeme nesčetné dřevěné balkóny i omšelé secesní detaily v chodbách domů. Tahle procházka určitě stála za to. Neodpustíme si ani několik kostelů, pevnost Narikala a sochu Matky Gruzie, která strnule s mečem v rukou bdí nad gruzínskou metropolí. Začíná slejvák a tak se odklízíme do jedné místní kavárny. Po čase pak míříme domů na předměstí Saburtalo. Je na čase jít spát. Zítra nás čeká brzké vstávání, jelikož v 9:00 nám to letí.

zákoutí a vnitrobloky starého Tbilisi

naše hostitelka Alyona

zákoutí a vnitrobloky starého Tbilisi

Den 10: Českým letadlem do gruzínských velehor Kavkazu

Ráno se opět balíme na těžko, dáváme sbohem Alyoně a míříme do centra na sraz s řidičem, která nás odveze na letiště Natakhtari. Za hodinový let z Tbilisi do Mestie, centra zapadlé horské oblasti Svaneti, jsme zaplatili směšných 65 lari (800 korun na osobu) a ušetří nám to celý den na cestě a 500 km. Na lince létají třikrát týdně a musí být neuvěřitelně dotována státem pro podporu turismu v oblasti. Na letišti probíhá důkladná manuální kontrola batohů. Je třeba vyndat vše. Nožík mi zabalí zvlášť. Komické ale je, že vodu v lahvi kontrolují stylem: Když se napiješ, můžeš jít. Už víme, že poletíme malým 15ti-místním vrtulovým letadlem z výroby českého Letu Kunovice. Překvapeni jsme ale tím, že piloti a mechanik jsou Češi. Nabádají nás, ať si sedneme do první řady kvůli výhledům. Linku létá česká firma a co víc nové letadlo má domovský hangár v Hradci Králové. Svět je malý. Nezbývá, než se tomu zasmát. Naše obavy z letu se brzo rozplynou. Stroj je nový a počasí dobré. Kavkaz nás dnes přivítá slušnými výhledy na obrovské velehory s ledovci. Navíc letíme ve výšce max. 4 až 5 km, takže máme hory jako na dlani. Najednou následuje prudká obrátka vpravo a my už rychle klesáme do údolí na nové letiště v Mestii. Ta je centrem zapadlé kavkazské provincie Svaneti. Mestia má jen několik tisíc obyvatel a ostatní vesnice o dost méně. Žije zde etnikum Svanů, mají vlastní jazyk a ve vesnicích typické obranné věže. Krevní msta je tu tradicí, ale s rozvojem turismu a posílení kontroly Gruzií už není problémem. Cestou z letiště potkáváme sympatický postarší německý pár Petra a Leu. Ještě netušíme, že se tihle dva zcestovalí vědci pro příští dva dny stanou tak trochu našimi spolucestovateli. Kolem jedenácté zastavujeme v prvním guesthousu v Mestii na jídlo. Na balkoně si vychutnáváme výhled na majestátní údolí a místní klasiku - khačapuri s ovčím sýrem, rajčato-okurkový sálat s cibulkou a kávu. Tahle kombinace se jen tak nepřejí. V příštích dnech zkonzumujeme ještě mnoho kilogramů khačapuri. Po dlouhé obědo-snídani  vyrážíme na prohlídku obranných věží. Poté měníme naše plány a dělíme se s Petrem a Leou o taxíkem, který nás zaveze na konec údolí Becho do vesnice Mazeri pod majestátní horu Ushbu. Tenhle Materhorn Kavkazu, jehož charakteristický dvojitý zub se ční do výše 4 710 m n.m. zdobí závěr údolí a čas od čas vystupuje z mraků. Za hřeben leží na ruské straně Elbrus. Počasí se začíná kazit, míříme postavit stan za vesnici. Všude jen měkká spasená tráva a keře rododendronů. Ideální koberec pro postavení stanu. Údolí svítí zeleně a výše nad ním vykukuje mnoho ledovcových splazů. V podvečer míříme ještě do vesnice na jídlo. Hádejte na co. :D Je už po sezóně a opět potkáme Petra s Leou. Paní nám na peci udělá kafe a khačapuri. Sedíme v podstatě u ní v obýváku. Dcera tu pracuje na počítači a kouká se na televizi. Večer ještě mastíme karty.

dosedáme nad Mestií

obranné věže v Mestii

Den 11: Mokrý den v ráji pod Ushbou a vykradený stan

Plán je zůstat na Kavkaze do čtvrtka, ale bude záležet na počasí. Dneska chceme vyšlápnout pod ledovec Ushba. Počasí vypadá po ránu vypadá jakž takž, balíme se na lehko a vyrážíme. Na svačinu bereme khačapuri od včera, do něhož jsem večer úspěšně vylisoval svoje pozadí. Vyložená chuťovka. Stan necháváme stan ve výšce 1 600 m n, m. Čelo ledovce je o 1 100 m výše. Nejsme si úplně jistě cestou, ale vyrážíme vstříc po pravém břehu ledovcové řeky Dolra. Asi po hodině začíná údolí stoupat a cesta mizí. Po čase mizí i schůdný terén - prudké svahy, hustníky, skály a mokré klády. Vracet se nám už nechce. Díky GPS víme, že správná cesta leží před námi. Volíme průraz silou. Je to strastiplná cesta. Ani orienťák by se nelezl. 2 kilometry nám trvají cca 2 hodiny. Musíme překonat i menší ledovcovou říčku. Skok přes ní je slušným osobním rekordem ve skoku z místa, ale povedlo se. Po chvíli potkáváme první Kühscheize alias kravské koblihy a víme, že jsme na správné cestě. Pod vodopádem opět potkáváme Petra s Leou. Vyrazili po nás, ale jsou před námi. Učí nás právě výše uvedené německé slovo. Cesta ale brzy začíná prudce stoupat, poprchává a hlinito-kamenitý terén se sklonem větším než velkým začíná být pořádný záhul. Ještě se drápeme do nadmořské výšky 2 300 m, padá mlíko a začíná slušně pršet. Dáváme rychlou sváču a já velím k sestupu dolů. Údolí je natolik krásné a divoké a navíc už trochu v podzimní barvách, že nám nepovedený výstup ani nevadí. Jen naše navigační schopnosti zase dostaly na frak. Pravdou je, že stejně není jisté, že bychom tam dnes vylezli. Přes vesnici s khačapuri a zastávku na kafe a wi-fi míříme po soumraku do stanu. Rozhodli jsme se, že zítra pojedeme dolů z hor. Když jsme asi 50 metrů od stanu, Martin ucítí svůj deodorant, větříme průšvih. Opatrně přistupuje ke stanu. Zdá se, že jsme měli přes den návštěvu. Někdo nám probral věci, tak rychle hledáme, jestli něco sebral. Většinu věcí s nějakou hodnotou jsme měli sebou. Holící strojek i čelovka tu zůstaly. Vypadá to dobře. Nakonec jsme přišli o čtyři věcí a všechny byly moje. Červený obal od spacáku, červený obal od karimatky, červený otvírák na lahve a červené vypínací provázky (někdo je odvázal ze stanu). To pako, co nám probralo stan, šlo naštěstí jen po červené! :D Dohadujeme se, jestli to nebyli místní pastevci. Každopádně mých červených spodek se asi lekli a nechali je tam.

v údolí Becho

podzim přichází na Kavkaze

ledovcová řeka Dolra

Den 12: Dopolední ráj na Kavkazu a odpolední peklo na cestě

Ráno se probouzíme do němého úžasu, vylezeme ze stanu a rozhledy po údolí jsou přímo fenomenální. Nikam nespěcháme, pomalu balíme věci, sušíme stan a užíváme si tuhle idylku, která nás bude nabíjet ještě týdny poté. Kolem půl desáté vyrážíme do vesnice Mazeri. V plánu je snídaňové khačapuri a 7km cesta na těžko přes vesnice v údolí Becho až na hlavní silnici z Mestie do Zugdidi. Paní z našeho vyhlídnutého guesthousu je po ránu asi ve škole, kde učí matematiku. Míříme tak dál a hledáme něco k snědku. Optáme se skupiny dědů kouřících pod stromem a jeden z nich už si to s námi mete k nim domů, že prý nám jeho žena uvaří, jen co ji najde ve vsi. Relaxujeme na zápraží domu a u kafe s jablky a koláči rozprávíme s pánem. Voříšek se líně sluní na trávě. Dneska je opravdu krásný den. Jen žena mizí v domě, aby nám připravila snídani nebo už spíše oběd. Khačapuri a salát jsou naprostý luxus, k tomu měkký chleba, ananasový džem, atd. Na naši otázku paní nesměle odpovídá, že 20 lari by bylo víc než dost. To nám přijde fér. Asi překvapena se nám ještě snaží nabalit veškeré zbytky, tunu rajčat, jablek a všechno možné. Nejdříve odmítáme, pak ale svolíme, aspoň máme jídlo na celý zbytek dne. Cesta údolím pokračuje klidně a o půl druhé dorazíme na hlavní cestu. V plánu je zkusit dnes dostopovat nějakých 250 km do Batumi nebo aspoň někam v Černému moři. Provoz na cestě je řídký. Nejprve nás sveze dvojice geodetů, po chvíli naskakujeme do staré Lady, kterých už jsem si předtím stopli několik. Jezdí tu všude, Téhle ale po čase vypovídá sytič, řidič a syn se to snaží opravit a my zatím hledáme na vozovce miniaturní součástku velikosti špendlíkové hlavičky. Asi po hodině naskakuje, ale motor chcípne vždy, když po 1 kilometru dojedeme k trochu prudšímu kopci. Usuzujeme, že další 100 km horami to asi nepůjde, omlouváme se a vystupujeme. Brzy nám zastaví maršrutka plná ruských horolezců a horolezkyň s buldočím řidičem. Cesta utíká pomalu, často zastavujeme, třeba na hrázi přehrady Jvari. Postupně míjíme Zugdidi a Poti, zapadá slunce a šofér stále něco breptá. Je to velký “sympaťák”. Nejradši bychom mu do pusy narvali jeden velký meloun, aby byl zticha. Dojíždíme do Kobuleti, Rusové vystupují a řidič říká, že do Batumi nejede. Hádáme se s ním o peníze, chce víc, pak to vzdáváme a jdeme chytit maršrutku do Batumi. Tam už to naštěstí jde rychle a my za půl hodiny spíme v pokoji u jedné místní rodiny. Tohle odpoledne se tedy táhlo, ale vzpomínky na ráno to bohatě vynahrazují. Navíc nás na závěr čekají dva dny u moře.

stanování mezi rododendrony pod Ushbou

ranní idylka na Kavkaze

khačapuri s ovčím sýrem a rajčaro-okurkový salát

vesnice Mazeri v údolí Becho

Den 13: Příjemný relax u Černého moře v Batumi

Po včerejší jízdě si se vstáváním opět dáváme na čas. Program na dnešek je navíc velmi volný. Závěr pobytu nechceme uspěchat. Kolem jedenácté se vyvalíme na pláž. Ta je tu oblázková. Batumi je typické plážové středisko, třetí největší město Gruzie blízko hranice s Tureckem. Je provedeno v typicky ruském megalomanském stylu, tak nějak hala bala jedno přes druhé - koloseum, panteon, ruská kola, benátská věž a dlouhá pobřežní promenáda. Martin je spíše skeptický, mně to ale tolik nevadí. Město se mi docela líbí. Na pláží pohodička, koupačka a knížka. K našemu překvapení zde vydržíme větší část dne (skoro 5 hodin). To už se mi na pláži dlouho nestalo. Vzduch je vlhký a má 24°C. Překvapuje nás hlavně velmi teplá voda, v níž se dá i 19. září krásně a dlouho koupat. Poté míříme dále po promenádě, ale déšť nás brzy uklidí do kavárny a potom domů. Batumi má velmi humidní klima a po odpolednech tu často prší. Večer se nese ve znamení “hádej kdo jsem”.

ruské plážové středisko Batumi

relax u Černého moře

Den 14: Botanická zahrada na rozloučenou

Poslední celý den se rozhodujeme strávit návštěvou botanické zahrady. Ta v Batumi je údajně jedna z největších v bývalém Sovětském svazu, tak to chceme zkusit. Leží 10km na sever od Batumi na zeleném mysu na svazích nad Černým mořem. a má rozlohu 110 hektarů.Mají tu exponáty ze všech koutů světa a za sebe musím říct, že jsem nadšen. Zde bude lepší mrknout na fotky, než něco dlouze popisovat. Zpátky v Batumi se ještě chvíli flákáme na pláž, pak si vyzvedneme batohy v našem pokoji a míříme najít podnik na večeři. Maršrutka na letiště nám jede až ve dvě ráno, takže máme dobrých sedm hodin na zabití. Začíná pršet, zapadne proto do prvního podniku, který vidíme. Vevnitř to vypadá jako na pohřební hostině jen bez hostů. Blonďaté servírky krouží okolo jako hyeny bez duše, aby odnesli každý talíř, který se náhodou uvolní. Tohle místo je hrůza. Druhé místo je v pořádku, ale zase tam stále hraje jukebox tu samou místní odrhovačku, takže se kolem desáté pakujeme do již ozkoušené kavárny. Pohorky na krku zde sice nepatří mezi standardní výbavu, ale dovnitř nás i tak vpustí. Pivko, kafe, a hádej kdo jsem nás zaměstnají až do odjezdu maršrutky. Řidič jede nocí jako blázen, bezpečností pásy neexistují a spát se taky nedá. Tříhodinovou trasu zvládáme za 1 hodinu a 40 minut. Na letišti je tak aspoň trochu času se vyspat. Hurá do letadla a naše epizoda na Kavkaze končí.

botanická zahrada na zeleném mysu

botanická zahrada v Batumi

zajímavý strom

Den 15: Cesta zpět do reality Česka

Ale ne navždy hádám. Rád bych se sem brzo vrátil. Celý region mě naprosto nadchl. Lidé jsou nápomocní a velmi přátelští. Rozdělí se s vámi, o to co mají, i když toho není mnoho. Vy se velmi rádi rozdělíte s nimi o to, co máte. Doma bychom měli být rádi za to, co máme, a moc si nestěžovat. Úroveň života a bohatství nedělá lidi lidmi, i když je příjemné žít v zemi relativně bezpečné a prosperující. Krajina je zde úchvatná a velmi rozmanitá. Historie na každém rohu. Jídlo - ani se mi nechtělo nazpět.

Mám pocit, že toto je jednoznačně nejdelší článek na mém blogu. Určitě jsem to mohl napsat kratší, ale zase kdo to přečte, ten je u mě machr. :D Taky asi počítejte s tím, že bude následovat další půst. Pokud tento rok ještě vyjde další článek, budu překvapen, Tak balev a gamarjoba!